Koněpruské jeskyně - historie
Pravěký život
V nezvykle mocných hlinitých výplních jeskyní se dochovaly mnohé důkazy o prehistorickém životě na Zlatém koni i v jeho podzemí.
Nejstarší nalezené a datované kosti pochází z nejstaršího období čtvrtohor (pleistocén - biharium) před cca 1,5 miliónem let a byly nalezeny v Proškově dómu. Náleží převážně netopýrům, hrabošům, plchům a dalším hlodavcům a dokládají život v teplém období. Jen o málo mladší jsou kosterní pozůstatky medvědů (Ursus deningeri) doprovázené také drobnou faunou. Nad nimi se zachovaly vrstvy bohaté na zbytky drobných obratlovců a ulity měkkýšů. Nejvíce kosterních nálezů pochází z povrchu mohutného suťového kužele pod komíny v Proškově a Pustém dómu. Jsou z poslední doby ledové ve svrchním pleistocénu a ze staršího holocénu. Dominují mezi nimi kosti velkých obratlovců, např. srstnatý nosorožec (Coelodonta antiquitatis), koně (Equus ferus przewalskii), jeleni (Megaloceros giganteus, Cervus elaphus), vlci (Canis), kamzíci (Rupricapra rupricapra) a kozy (Capra ibex), i jeskynní hyeny (Crocuta crocuta spelaea). Jeskyně byly tou dobou otevřeny k povrchu komíny, do nichž mnoho zvířat napadalo. Některé druhy se v jeskyních živily jejich ostatky.
Na hlinách Proškova dómu byly nalezeny také lidské pozůstatky. Dolní čelist, zlomky nadočnicové a týlní části lebky, zlomky pravé i levé jařmové kosti, zlomek žebra, krční a tři hrudní obratle náležely ženě z období magdalénského osídlení Českého krasu před cca 13 000 lety (radiouhlíkovým kalibrovaným datováním 13 600-12 950 BC). Patrně jejími pohřebními milodary byly tři kamenné nástroje (křemenný úštěp se stopami retuše a dva úštěpy metamorfované liteňské břidlice), provrtaná ulita mořského mlže (Glycimeris glycimeris pilosa L.) a úštěp silné duté kosti s vrubem. Hrob ženy se patrně nacházel ve vyšší části komína nehluboko pod povrchem, odkud se později propadl až do jeskyní.
Historie
Koněpruské jeskyně byly známé již v 15. století. Jedna z pověstí vztahujících se k této lokalitě vypráví o pasáčkovi, který pásl na kopci ovce. Jednou se vydal hledat ztracenou ovečku, uviděl z díry stoupat kouř a protože to byl chlapec odvážný, vlezl do díry dolů. Dole uviděl vousatého loupežníka, který přepočítával hromadu peněz. Oba se trochu polekali, ale brzy se domluvili: loupežník dal pasáčkovi hrst mincí a pasáček mu na oplátku slíbil, že to nikomu neprozradí. Jakmile však vylezl ven, utíkal do vesnice a tam všechno vyzvonil. Vesničané také chtěli peníze. Vzali vidle, hrábě, kosy, cepy a pospíchali s pasáčkem na kopec. Jenže ouha. Díra nikde. Tak pasáčka seřezali a peníze mu vzali.
Dlouho se soudilo, že pověst má původ v lidové fantazii. Po objevu svrchního patra se však ukázalo, že měla racionální jádro.
Zajímavé jsou první písemné zprávy o jeskyních. Svědčí o tom, že části KoJ byly v různých dobách otevřeny k povrchu a místním lidem známy. Nejstarší zpráva pochází z knihy „Versuch einer Naturgeschichte Böhmens“ z roku 1822 od Laurenze Alberta Dlaska. Tato zpráva ukazuje, že prostory postupně objevené koněpruskými dělníky v roce 1950, byly známy již na počátku 19. století.
Prvních průzkumů jeskyní se účastnily dva okruhy lidí – jednak lomaři, kteří spolupracovali s J. Petrbokem (tomu také odevzdávali veškeré kosterní nálezy – často neodborně vyzvednuté a poničené) a jednak vědečtí pracovníci (Kukla, Prošek aj.).
Po nehodě v Letošníkově propasti správa lomu jeskyně uzavřela a přístup povoli1a pouze odborným pracovníkům.
Na záchranu jeskyní před zničením postupujícím lomem, před vandaly a sběrateli kostí a minerálů, svolal na 6. prosince 1950 Čsl. krasový komitét při Čsl. národní radě badatelské zvláštní komisi, která uložila provést systematický průzkum jeskyní Archeologickému ústavu ČSAV, Ústřednímu ústavu geologickému a Krasové sekci Spol. Národního muzea v Praze, za vedení F. Proška a J. Kukly. Byl též zastaven další postup lomu směrem do jeskyně. Systematický výzkum KoJ byl pak realizován v těchto etapách:
1950-51 I. etapa - archeologický výzkum Hlavního dómu (Prošek)
1952 II. etapa - archeologický výzkum Hlavního dómu (Prošek)
1953-56 archeologický výzkum Mincovny (Radoměrský a Hejna)
Po objevu jeskyní bylo po delším váhání rozhodnuto je zpřístupnit. Vlastní zpřístupňovací práce započaly koncem roku 1958 a již 2. srpna 1959 byly otevřeny pro veřejnost ve zkrácené trase. Další sezóna začala 1. května 1960 a zpřístupněná trasa byla již takřka shodná s dnešní. V únoru 1967 byla trasa rozšířena o okruh u Labutě. Od zpřístupnění jeskyněmi prošlo takřka šest milionů návštěvníků.
Objevy jeskyní – od r. 1950
14. 9. 1950 – lomaři Mareš, Štěpán, Jiránek a Chvojka - po odstřelu v lomu Zlatý koník vnikají do krátké jeskynní chodby, na konci v závalu drobný otvor s průvanem.
15. 10. 1950 - Mareš, Štěpán, Jiránek, Chvojka a (dle některých také Duha) - pronikají do jejího pokračování a objevují dnešní Kuklův dóm s ústím Letošníkovy propasti a Starou chodbu. Cestou zpět nalézá Mareš síňku, později nazvanou jeho jménem.
Dalšího průzkumu se ujímají jak J. Petrbok a lomařští dělníci, tak členové Krasové sekce Přírodovědeckého klubu Univerzity Karlovy v Praze (později Krasová sekce Společnosti Národního muzea v Praze).
5. 11. 1950 - po částečném rozšíření úzké plazivky proniká třináctiletý Petr Batík do volných prostor a nalézá dóm U strážce (dnes jeskyně J. Petrboka) a Petrův dóm, vidí, že volné prostory pokračují dál, protože je sám, disciplinovaně se však vrací.
12. 11. 1950 - plazivka u Letošníkovy propasti upravena i pro rozměrnější průzkumníky a prostoupeno do Pustého a Hlavního (dnes Proškova) dómu.
4. 12. 1950 výstupem do komína poblíž Letošníkovy propasti objeveno svrchní patro se středověkou penězokazeckou dílnou.
17.-18. 2. 1951 - objeveny Březinou, Hrdličkou, Batíkem a Budákem tzv. Hajzldómy (dnes Březinovy síně), spojené s zpřístupněnými partiemi úzkými chodbičkami.
22. 2. 1951 - při těžbě objeven ve dně lomu vstup do Spodního patra
10. 8. 1951 – Kulhánková, Habětín objevili a shora prokopali penězokazecký komín vedoucí do Mincovny od Černé rokle. Až do této doby se do Mincovny sestupovalo kouřovodem.
8. 9. 1951, po odstřelu v Houbově lomu objeven otvor, kterým Bartoníček, Mareš a Štěpán vnikli do masívu a nalezli dnešní Spallanzaniho jeskyni a Síň u Varhan.
22. - 23. 12. 1951 pronikají J. Kukla, V. Stárka a P. Batík do Vánočních jeskyní.
Leden 1958 – ve východní stěně Císařského lomu objevena 40 m hluboká Nová propast
23. 7. 1965 uvolňují P. Nosek a J. Hromas zaklíněné bloky ve stropě Hlavní chodby spodního patra a nalézají cestu do prvních prostor Nové jeskyně.
20. 2. 1966 v závalech byla prohrabána spojka do Březinových síní a tím docíleno průlezné propojení spodního patra s ostatními částmi Koněpruských jeskyní.
Lidé, kteří se zasloužili o výzkum jeskyní
Emanuel Vlček - antropolog světového jména a lékař (*1925, Rožmitál pod Třemšínem) napsal přes 500 prací, z toho je 54 knih a monografií, 140 odborných studií, 170 zpráv a populárních statí. Zabývá se výzkumem předchůdců člověka, pravěkých a starověkých populací. Pro perfektní kvalitu svých výzkumů byl zván ke spolupráci na vzácném paleoantropologickém materiálu na četná pracoviště v cizině. Veřejnosti jsou nejvíce známy jeho výzkumy tělesných vlastností historických osobností českých dějin, zejména královských dynastií a význačných osobností dějin a kultury minulých dob. V Koněpruských jeskyních studoval kosterní ostatky pravěké ženy. Zemřel 24. 10. 2006
Jiří Kukla - trvale žije v USA, patří mezi zakladatelské osobnosti české speleologie. Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, zabýval se krasovými výplněmi kapes na Zlatém koni, které se později staly tématem jeho diplomové práce. Společně s F. Proškem, V. Ložkem, V. Stárkou a dalšími se zúčastnil prvních výzkumů v nově objevených Koněpruských jeskyních a na Chlumu u Srbska. Později přešel jako geolog do Archeologického ústavu ČSAV a věnoval se kvartérní geologii. To ho přivedlo nakonec po bok Ložka do Geologického ústavu ČSAV. Zvláště ho zaujaly spraše a jejich klimatický význam. Koncem 60. let se stal mezinárodně uznávaným odborníkem na klimatický cyklus za poslední 2 miliony let. Po r. 1968 emigroval. Publikoval články např. v časopisech Science a Nature.
Vojen Ložek - přední evropský malakolog, zakladatelská osobnost komplexního výzkumu čtvrtohor a jeden z nejvšestrannějších českých přírodovědců. Ložek patří k vrcholným představitelům české vědy - od šedesátých let je obecně pokládán za čelnou osobnost několika vědních disciplin, přinejmenším malakologie a kvartérní geologie, v měřítku evropském i světovém. Své rozsáhlé znalosti z geologie, fyzické geografie, speleologie, archeologie, zoologie, botaniky a ochrany přírody zhodnotil a prezentoval ve více než 1300 odborných publikací. Je také autorem několika desítek knih a obřích monografií typu Měkkýši českého kvartéru (1955) nebo Příroda ve čtvrtohorách (1973).
František Prošek (1922-1958) - archeolog. Vyučen strojním mechanikem v pražské továrně Jawa. O archeologii se zajímal již od dětství. S J. Petrbokem provedl první výzkumy v Českém krasu a v okolí Prahy. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK a archeologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Vědecký pracovník Archeologického ústavu ČSAV v Praze. Zabýval se paleolitickým výzkumem jeskyní a krasových útvarů.
Jaroslav Petrbok (1881-1960) - je spojován zejména se speleologickou činností v Českém krasu. Svérázná figurka, o níž se vypravují neuvěřitelné historky. Neúnavný cestovatel po Evropě i Přední Asii a amatérský archeolog. Měl jen základní vzdělání, ale nezměrnou pílí v samostudiu i navazováním kontaktů s univerzitními vědci dosáhl vynikajících vědomostí. Od oficiální vědy si však vždy udržoval jistý odstup. Přesto se stal jedním z největších odborníků na čtvrtohorní období a jeho archeologické památky. Po většinu života působil jako učitel. Po téměř třicetileté pedagogické praxi byl předčasně penzionován po aféře, způsobené jeho osobitě pojatými učebními metodami. Po ukončení učitelské práce se plně věnoval archeologii, studiu kvartéru, paleoantropologii a malakozoologii (měkkýši). Proslavil se zejména nálezem travertinového výlitku mozkovny neandrtálce.
Petr Batík – tehdy třináctiletý chlapec, který byl poprvé v jeskyni. Na základě zcela náhodného výběru byl s kamarádem přidělen J. Kuklou na pracoviště nedaleko Letošníkovy propasti. Po obědě se kamarád již k práci nevrátil a tak Petrovi pomáhal také Kukla. Po částečném rozšíření se dál mohl prorvat jen Petr. Objevil část tehdy tzv. Nové jeskyně - dnes Petrbokův a Petrův dóm. Volné prostory pokračovali dál, Batík, protože byl sám, disciplinovaně se vrátil zpět. U jeskyňařiny zůstal, posléze absolvoval vysokou školu a pracoval jako geolog.